1 Úvod

Jícen – ezofagus (z řeckého oisofagos: oiso = nést, fago = jíst), esofagus, oesophagus (anglicky), die Speiseröhre, ösophagus (německy), pažerák (slovensky), przelyk (polsky), piščevod (rusky), oesophage (francouzsky), esofago (italsky), esófagao (španělsky).

Jícen je pro své anatomické uložení před páteří na krku a v zadním mediastinu v hrudníku nepřístupný běžnému klinickému vyšetření a vedle rozboru anamnézy byly dlouho možnosti jeho vyšetření velmi omezené. Stejně komplikovaný je i chirurgický přístup k ezofagu, a zůstával proto dlouho na okraji zájmu gastroenterologů i chirurgů. Tato situace se postupně měnila až ve druhé polovině minulého století, kdy s prudkým rozvojem diagnostických a léčebných metod byly sumarizovány a vyhodnoceny zkušenosti center zabývajících se touto problematikou, a sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století lze považovat za období, kdy došlo ke standardizaci diagnostických i léčebných metod v ezofagologii [1, 2, 3]. V tomto procesu získala olomoucká jícnová škola důstojné místo přesahující význam naší země [4, 5].

Díky prof. Rapantovi a jeho spolupracovníkům se brzy po jeho příchodu do Olomouce v roce 1945 začala provozovat i jícnová chirurgie. První ezofagektomie a pneumonektomie byla v Olomouci provedena za účasti prof. Brunschwiga z USA 2. 8. 1946. První ezofagokardiální myotomie pro achalázii byla u nás provedena 17. 6. 1948, což bylo dříve než na Mayo klinice v Rochesteru v USA [6]. Já sám jsem se začal zabývat jícnovou chirurgií po příchodu na I. chirurgickou kliniku od roku 1970. Při hodnocení výsledků v jícnové chirurgii na počátku osmdesátých let minulého století jsem měl možnost hodnotit soubor více než 1000 operovaných od roku 1945 do roku 1982, z čehož bylo 798 operovaných pro funkční onemocnění. Výsledky byly publikovány v řadě prací, které jsou uvedeny v dalších kapitolách, a ve dvou monografiích [4, 5], z nichž jedna, vydaná v německém jazyce, si získala i mezinárodní ohlas. V té době se jednalo i v mezinárodním měřítku o jednu z největších sestav operovaných v Evropě. Olomoucké pracoviště bylo v době po druhé světové válce prakticky jediným pracovištěm v Čechách a na Moravě, kde se velké jícnové operace prováděly. Na dobu počátků jícnové chirurgie v Olomouci vzpomíná tehdejší asistent kliniky doc. MUDr. Emil Holub, CSc. [7]: „Díky profesoru Rapantovi naše klinika doháněla, co bylo válkou v chirurgii odloženo, a aktivně se účastnila dalšího rozvoje chirurgie. Například chirurgie jícnu se již v Olomouci prováděla, ale v Praze ještě ne. Tak se stalo, že k nám poslali slovenského předválečného ministra zdravotnictví, lékaře s karcinomem jícnu, kterého profesor operoval. Ležel u mne na odd. 26 a hlídali ho ve dne v noci dva příslušníci StB, kteří si vynutili i přístup na sál (aby se snad něco ,nevhodného‘ nestalo). Výkon se zdařil, bohužel pacient byl dlouholetý silný kuřák (a to i v době nemoci na klinice) a kardiak…“

Po penzionování prof. Rapanta v první polovině roku 1970 v tradici jícnové chirurgie dále pokračoval jeho nástupce prof. MUDr. Zdeněk Šerý, DrSc. Rozvíjel zejména mezinárodní spolupráci s předními světovými jícnovými chirurgy, což bylo v té době vzhledem k politické situaci velmi svízelné. Přínos pro rozvoj chirurgie to byl velký, protože se tak aspoň částečně dařilo vymanit se z izolovanosti, kterou v té době naše věda trpěla. I jeho zásluhou mi byla v letech 1985–1986 umožněna studijní cesta do USA, která byla zaměřena hlavně na chirurgii jícnu. Znamenala pro mě velký impulz pro další rozvoj ezofageální chirurgie, kterou jsem pak provozoval od roku 1986 na II. chirurgické klinice v Olomouci, již jsem až do konce roku 2006 vedl. V té době se jícnová chirurgie provozovala na obou olomouckých chirurgických pracovištích. Úspěšně se nám podařilo zachytit a rozvíjet od počátku devadesátých let minulého století i nástup miniivazivních metod, které významně ovlivnily i přístup k jícnovým onemocněním [8], stejně jako realizovat úzkou interdisciplinární spolupráci s dalšími obory, bez nichž dnes nelze moderní ezofagologii rozvíjet [9, 10]. Je samozřejmé, že s rozvojem chirurgie a medicíny vůbec se po druhé světové válce na problematiku jícnové chirurgie zaměřila i další pracoviště v Čechách, na Moravě i Slovensku, zejména to byla III. chirurgická klinika v Praze. Tradici jícnové chirurgie se i dalším generacím chirurgů daří v Olomouci udržet, o čemž svědčí vysoká operační i vědecká aktivita trvající do současnosti.

Literatura

1. Vantrapen G, Hellemans J, editors. Diseases of the Esophagus. 1st ed. Berlin Heidelberg New York: Springer Verlag; 1974.
2. Siewert RJ, Blum AL, Waldeck F, editors. Funktionssterungen der Speiseröhre. 1st ed. Berlin Heidelberg New York: Springer Verlag; 1976.
3. Jamieson GG, editors. Surgery of the Oesophagus. 1st ed. Edinburgh London Melbourne and New York: Churchill Livingstone; 1988.
4. Duda M. Chirurgische Behandlung der Funktionssterungen der Speiseröhre. 1st ed. Olomouc: Univerzita Palackého; 1984.
5. Duda M. Chirurgická léčba funkčních poruch gastroezofageálního spojení a jícnu. 1st ed. Bratislava: Veda Vydavatelstvo Slovenskej akademie ved; 1984.
6. Ellis FH Jr., Olsen AM. Achalasia of the oesophagus. 1st ed. Philadelphia: WB Saunders; 1969.
7. Holub E. in: Duda M, a kolektiv. Historie chirurgie, vybrané statě olomoucké a moravské chirurgie. 2. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého; 2009.
8. Duda M, Czudek S, et al. Miniinvazivní chirurgie. 1st ed. Třinec: Nemocnice Podlesí Třinec; 1996.
9. Köcher M, Dlouhý M, Neoral Č, Buriánková E, Gryga A, Duda M, et al. Esophageal Stent with Antireflux Valve for Tumors Involving the Cardia: Work in Progress. J VIR. 1998; 9: 1007–1010.
10. Duda M. Kap. 5: Duda M, Hildebrand T: Jícen a kardie, Kap. 6: Duda M, Hildebrand T: Neu- romuskulární poruchy jícnu, Kap. 7: Duda M: Hiátové kýly, Kap. 8: Duda M, Hildebrand T:Záněty jícnu, Kap. 9: Duda M, Hildebrand T: Refluxní nemoc jícnu, Kap. 10: Duda M, Hildebrand T: Nádory jícnu, Kap. 11: Duda M, Hildebrand T: Jiné nemoci jícnu in: Zdeněk Mařatka a kolektiv: Gastroenterologie. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Karolinum; 1999.