2 Poznámky k historii ezofagologie a jícnové chirurgie

Porucha polykání jako hlavní symptom většiny jícnových onemocnění poutala v historii současně pozornost hlavně fyziologů a chirurgů. O rozsáhlé starší odborné literatuře na toto téma lze získat souhrnné informace v některých starších chirurgických monografiích [1, 2, 3]. První vyšetření dávající základ ezofagologii a jícnové chirurgii se uskutečnila již ve druhé polovině 19. století a na počátku 20. století. Jako příklad lze uvést práce fyziologů [4, 5] a chirurgů [6] zkoumající funkci gastroezofageálního přechodu a jícnu. Znalost některých patologických stavů jícnu často dlouho předcházela jejich klinickému popisu a úspěšné léčbě. Krční divertikl byl popsán anatomem F. A. Zenkerem v roce 1887 a teprve v roce 1892 byl přiřazen klinický obraz a provedena úspěšná operace chirurgem von E. Bergmanem [7, 8]. Vzhledem k rozvoji chirurgie a kolemoperační péče byly výkony na jícnu až do poloviny minulého století omezeny převážně na dilatace, endoskopie a extrakce cizích těles [1, 9]. První úspěšná resekce jícnu byla sice provedena Thoreckem v New Yorku [10] již v roce 1913, ale v následujících letech byly tyto výkony zcela výjimečné a teprve další rozvoj chirurgie a anesteziologie po druhé světové válce umožnil rozšíření rozsáhlých resekčních výkonů na jícnu.

Mezi průkopníky náhrady jícnu tlustým střevem patřil prim. Štefan Fraštacký z Nitry. První náhradu provedl v roce 1956. Byl žákem prof. Kostlivého a z jeho kliniky v Bratislavě přišel do Nitry, zdejší chirurgické oddělení vedl od roku 1935 až do roku 1972 [11]. Své zkušenosti zveřejnil v monografii v roce 1962 [12], kde uvádí zkušenosti s 8 náhradami jícnu tlustým střevem anterotorakálně či retrosternálně po poleptání jícnu louhem a ve dvou případech u nemocných s karcinomem ezofagu. Dva nemocní zemřeli v pooperačním období. Za průkopníky této problematiky v Československu v knize označil K. Čárského (Bratislava), J. Podlahu a Janečka (Brno) a V. Rapanta (Olomouc).

O historických aspektech jednotlivých onemocnění jícnu a jejich léčení je pojednáno v příslušných kapitolách.

Literatura

1. Wullstein L, Küttner H, editors. Lehrbuch der Chirurgie. 8 Auflage. Jena: Verlag von Gustav Fischer; 1923.
2. Nissen R. Oesophagus. In: Hellner H, Nissen R, Vossschulte K, editors. Lehrbuch der Chirurgie. 3 Auflage. Stuttgart: Georg Thieme Verlag; 1962. p. 557–579.
3. Elmslie RG. Perspektives in the development of oesophageal surgery. In: Jamieson GG, editor. Surgery of the Oesophagus. 1st ed. Edinburgh London Melbourne and New York: Churchill Livingstone; 1988. p. 3–8
4. Schiff M. Lecons sur la fysiologie de la digestion. Paris; 1867.
5. Falk F, Kronecker H. Über den Mechanismus der Schluckbewebung. Arch Anat Physiol. 1880; Abt 296.
6. Mikulicz von J. Beiträge zur Physiology der Speiseröhre und Cardia. Mitt Grenzgeb Med Chir. Jena. 1903;12:569.
7. Zenker FA, Ziemssen H. Oesophagus-Krankheiten. In. Handbuch der specialen Pathologie und Therapie. Leipzig: Vogel; 1887.7/1.
8. von Bergmann E. Über den Oesophagusdivertikl und seine Behandlung. Arch klin Chir Berlin. 1892;43:1.
9. Petřivalský J. Chirurgická propedeutika. 1. vydání. Praha: Bursík & Kohout; 1922.
10. Torek F. The First Successful Case of Resection of the Thoracic Portion of the Oesophagus for Carcinoma. Surg Gyn Obstetr. 1913;16:614.
11. Kothaj P, editor. Momenty z dějin Slovenskej chirurgie. Prievidza: Patria I s.r.o.; 1999.
12. Fraštacký Š. Hrubé črevo ako transplantát. Bratislava: Vydavatelstvo slovenskéj akadémie ved; 1962.